Přijíždíme do Dogubayazitu, do kempu pod palác Ishaka Paši |
V 7:00 ráno čekáme v kempu sbalení a připravení na ten bájný Ararat na příjezd dolmušů |
Přijíždí ford tranzit a náklaďák s otevřenou korbou. Většina se dere do pohodlí uzavřeného vozidla, ale my se s nadšením vrháme na korbu náklaďáku, jelikož náš šerpa křičí, že tam bude místo pouze na batohy a 6 lidiček |
V kurdské vesnici nabíráme další děcka, které popovezeme do letní vesnice v horách. Naskakují na korbu na rozdíl od nás velmi lehce a můžeme pokračovat v krkolomné jízdě |
Zastavujeme a vyhazujeme všechny batohy. Obklopují nás kurdské děti a dožadují se sladkostí. Docela mne zaráží, že nechtějí můj sáček s bonbóny, ale vyžadují čokoládu |
Dvojice vrcholů hory Ararat je od nepaměti opředena legendami, z nichž nejznámější praví, že tato hora byla místem odpočinku Noemovy archy |
Levý štít se nazývá Velký Ararat a měří 5 165 m, pravý štít Malý Ararat se tyčí do výšky 3 925 m. Nejlepší pohled na něj bývá tak hodinu dvě po východu slunce, než se zahalí do mraků |
K výstupu na vrchol jsou potřeba minimálně tři dny za podmínky, že jste již zdolali nesnesitelně pomalého úředního šimla |
Všude na dohled je lávové kamení, ale my jdeme celkem vyšlapanou hliněnou cestičkou. Kupodivu to jde docela dobře. Přes různé odpočinkové zastávky na malých a velkých kamenech, dorážíme do C1 |
Stavíme stany na celkem travnaté ploše pod lávovou sutí |
Jelikož je v C1 i balkánská expedice, která si ale nese všechno vybavení na oslech a mulách, zvažujeme, že bychom měli vstávat dřív, abychom jim do kopce dostatečně utekli |
Barvy C1 |
O povolení je potřeba žádat nejméně tři měsíce předem, je nutné předložit kopii pasu a dopis se žádostí o povolení k výstupu s datem, kdy jej plánujete. Cena začíná na 300 USD |
Dáváme se do pohybu a vystupujeme suťoviskem vzhůru. Jdeme tak pomalu, že to ani víc pomalu nejde |
Nori dělá čím dál častější pauzy a tak jsme trochu nervózní, abychom tam vůbec došli |
Narozeninová |
Fotíme skupinové foto na mé stativové nožičky. Daří se a můžeme pokračovat v cestě |
Kája a mini stativ |
Ze spodního suťoviska vidíme na hřebínku žluté stany, a tak se těšíme, že C2 je už na dohled |
Malý Ararat |
Ještě pár zastávek a jsme nahoře, vybíráme co nejlepší stanoviště pro náš stan. Jsou zde malé plochy, obestavěné proti větru zídkou z kamenné suti |
Odpolední porada |
2.výškový tábor |
Zatím jsme tu z expedic mezi prvními a tak místa je relativně ještě dost, to se však mění s přibývajícím odpolednem. Stavíme stan a jdeme pro pitnou vodu |
No, jo zase blbneme.. |
Je jedna hodina ráno a budí nás zvuky cinkání maček a cepínů z okolních stanů. Otvírám oči a první co je podezřelé, že neslyším déšť.. Pomalu se soukám ze spacáku a při otevření stanu normálně zírám! Obloha jako vymetená, spousta blýskajících se hvězdiček |
Stoupáme po směsi hlíny a suti rozmočené včerejší bouřkou a tak každou chvíli někdo ujíždí dolů |
Terén je pořád docela těžký, velký sklon kamenné suti |
Pomalu se začíná rozednívat. Začíná nám být celkem zima, trochu mrznou prsty u rukou i nohou, a tak předbíháme vedoucí pauzírovaní skupinu a o něco maličko rychleji směřujeme k vrcholu |
Už vidíme vrchol a čeká nás tedy to sněhové pole, které se prudce zvedá těsně pod vrcholem. Nikdo nenasazuje mačky, není potřeba, je pěkná krustička a po sněhu se jde velice dobře |
Se zatnutím zubů a po posledních pár krocích stojíme taky na vrcholu. Všichni se vítáme, objímáme a líbáme. Atmosféra je super, sluníčko akorát zalilo paprsky celou vrcholovou kopuli, je to fantazie! |
Postupně docházejí další človíčci z naší skupiny a opakuje se vrcholové objímání a vítání. Je sedm hodin ráno a den jak vymalovaný |
Zvládli jsme to z C2 za pět hodin |
Fotíme desítky fotek a samozřejmě skupinovou |
Na vrcholu 5.165 m |
Všichni si sedáme na sníh pod vrcholek a prosíme kolegu z vedlejší výpravy, zda nás vyfotí. Ochotně souhlasí, ale focení nebere konce |
Na vrcholu to začíná houstnout a tak se kocháme posledními pohledy a štelujeme teleskopy k dramaticky dlouhému sestupu dolů. Nebude to žádná procházka růžovým sadem, čeká nás 3.000 výškových metrů dolů, přes C2 i C1 a tak my všichni kolínkáři se trochu třeseme |
Vrcholná araratská |
Poslední pohledy z vrcholu |
Po inspiraci článkem z Trekingu, kdy vrcholový splaz ledovce jedna skupinka sjížděla po zadku, to taky hodlám zkusit |
Brněnské ahóój |
Teprve nyní vidíme tu hromadu kamení a balvanů, kterou jsme vystoupali jestě za tmy a za svitu čelovek. Některé úseky jsou ještě zmrzlé a tak to pekelně klouže |
Sestup |
Udržuju stabilitu hůlkama a sbíhám docela rychle ke skupině, která se i s Norim vyhřívá na spodních balvanech |
Shazujeme teda všechny goretexy a jiné texy a bereme na sebe více vzdušného |
Slunko pekelně praží a my nejsme ještě ani v C2 |
Už mě docela bolí nohy, a to nás dnes čeká 3 000 m dolů pod základní tábor, kde budeme mít už přistavené dolmuše na odvoz |
Už nemáme skoro žádné jídlo a tak pijeme litry a litry vody |
Vyčerpaná docházím do C2 a jelikož máme na sestup ještě dostatek času, zalézám do spacáku a na hodinku dáváme relax |
Terén je už o dost lehčí a tak to jde o dost rychleji než nahoře. Začínají mě překážet hůlky |
Vzhledem k nočnímu vstávání v jednu hodinu jsme už dost unavení a tak naučeným pohybem skládáme nohu před nohu a silou vůle kontrolujeme terén |
Docházíme je na paloučku, kde se všichni vyvalují a odpočívají. Nori, náš vůdce, vypadá, že tvrdě spí. Shazujeme tedy batohy a skulíme se k nim do trávy. Dáchnout si stačíme jen chvíli a za pár minut nás dochází skupina, která odpočívala nahoře |
Hnedle se zvedáme a jdeme společně do kurdské vesnice, kde na nás čekají dolmuše. Je absolutně úmorné vedro, cesta se zdá být nekonečná |
S Jančou se hnedle ptáme bude-li možné vylézt na střechu kabiny a cestu do civilizace strávit tam. Řidič souhlasí a my se s jásavými výkřiky drápeme nahoru a snažíme se trochu ukotvit, jelikož terén, kterým budeme sjíždět je místy pekelný! |
zpět na Turecko 2005
